Oblíbila jsem si severské krimi. Vyšetřovatelé v nich nejsou jenom stroje na spravedlnost, jsou to lidé z masa a kostí. Měla jsem za to, že takový příběh žádný český autor nedokáže napsat. A nejspíš to byla pravda, jak dokázala kniha Zběsilá bezmoc. Týna Daňková, ani Jan Žáček, ji ve skutečnosti nenapsali, jen zpracovali příběh, který se opravdu stal. O to je to ještě horší, děsivější, temnější…
Otec čtrnáctileté dívky bere spravedlnost do vlastních rukou. Trojice pachatelů, která ji znásilnila a zavraždila, vyvázla jen s podmínkou. A pak, že spravedlnost je slepá. Uvědomuje si, jak je naivní, když věřil neexistujícím ideálům. Ví, čeho se dopustil, skrývá se mezi bezdomovci, je si jistý, že dřív nebo později ho najdou. Svým činem rozvířil mediální hladiny a po jeho stopách se vydává mladá reportérka, nevlastní sestra mrtvé. S otcem léta nemluvila, teď se překonává, cítí příležitost prosadit se. točí špičkovou reportáž, přestože je začátečnice, když je otec při policejní akci zabit. Před jejíma očima, před objektivy kamer…
Věc v demokratické zemi naprosto nemožná, myslí si čtenář a snaží se tomu věřit do poslední stránky. Vyfabulovaný příběh, který se pouze zakládá na skutečných událostech, inspiroval se jimi, ale rozhodně je nepopisuje. Jenomže – růžové brýle jsou tytam. Jisté podezření by tu bylo, člověk začíná samostatně uvažovat a po čase mu dojde, že vlastně žije v nereálném, bezmála pohádkovém světě, kde se tohle nemůže stát. Děje se to za jeho hranicemi, někde jinde a někomu jinému, jeho samotného to nemůže nijak ohrozit. Čas na skutečné pochybování nastane až po dočtení, kdy nastává správný okamžik nad celým případem pouvažovat.
Kniha je brutální, drastická, autor si nebere servítky, neváhá používat vulgarismy. Ne proto, aby byl sprostý, nebo že by se mu to z nějakého důvodu líbilo. Jen tím dokresluje situaci, přibližuje bezúhonným občanům společnost, v níž se příběh odehrává. I přesto dokáže děj odlehčit jistou poetičností. Popisuje les v množství jeho podob, zmiňuje stříbropěnnou řeku (přestože do knihy zdánlivě nepatří)… Ví, jak čtenářovy myšlenky úspěšně odvést od přemýšlení nad zločiny… Zběsilá bezmoc je poněkud nečekaně plná symbolů, které člověku naznačí nevyřčené. Poslech Mozartova Rekviem patří mezi nejprůzračnější nich. Následuje motiv zapálených svíček před popravou pachatelů, neméně zajímavá je kapka krve dopadající na stránky rozečtené knihy v ruce zabitého. Jsou chvíle, kdy jakoby se zastavil čas a čtenář má možnost se na okamžik zamyslet, než bude pokračovat ve čtení. Od dalších událostí ho dělí jen otočení listu…
Člověk knihu odloží s jistým pocitem úlevy. Je rád, že děj skončil, přestože ne tak, jak si původně představoval. Anotace ho na to připravovala od samého začátku, věděl, k čemu se schyluje. Jen si to nechtěl připustit. Musí obdivovat odvahu těch, kteří Zběsilou bezmoc napsali i nakladatele. Není lehké na sebe vzít veškerou odpovědnost…
Ukázka z knihy:
Na kraji lesa se objeví první muži v černém. Jeden z nich nevydrží, chce být hrdinou dne, zamíří a vystřelí.
Týna se na otce dívá s nevyřčenou otázkou a hrůzou v očích. Ostřelovač zasáhl svůj cíl přesně.
Boltovi z koutku úst vytéká drobný pramínek krve. První kapky dopadnou na stránky otevřené a stále úplně nedočtené knihy v jeho rukou.
Žáček, J.; Daňková, T.: Zběsilá bezmoc. Praha: Fragment 2013, s. 227 – 228.