V roce 2013 vyšlo další úspěšné dílo britského spisovatele Neila Gaimana Oceán na konci uličky, kde tentokrát po noční obloze místo jednoho měsíce plují dva, kde se z malého rybníčku stane oceán a z oceánu rybníček, kde nic není takové, jak se na první pohled zdá. Autor knih jako Koralína, Hvězdný prach, či Nikdykde nám opět dokazuje, že jeho fantazie nezná mezí.
Na pozadí reálného světa se odehrává příběh muže ve středním věku, který se vrací do rodného města a vzpomíná na velice podivný zážitek z dětství. Jako sedmiletý kluk se s pomocí své sousedky Lettie Hempstockové zbavuje „blechy“ (netvor, který lidem dává vše, po čem touží, až je nakonec zničí). Ta se usadila u nich doma v podobě vychovatelky Ursuly. Vše by bylo relativně v pořádku, kdyby Lettie nebylo pár set let (možná pár tisíc let) a neustále nemluvila o oceánu za jejich farmou.
Gaiman se doslova vyřádil se svojí představivostí na rodině Hempstockový, přesněji na Lettie, její matce a babičce. Kdo však jsou ony ženy? Odkud pochází a jak staré jsou? A především – jsou opravdu tři, nebo jenom jedna? Odpovědi na tyto otázky položené prostřednictvím hlavní postavy však nehledejte v knize, ale ve své vlastní fantazii.
Po přečtení Koralíny jsem se už nikdy nemohla koukat na knoflíky jako na bezduché ozdoby na oblečení. Po přečtení této knihy však budu muset zkontrolovat všechny rybníky a rybníčky v okolí. Co kdyby se náhodou jednalo o oceán.