Na pultech českých knihkupectví se objevila nová kniha od britské spisovatelky Samanthy Shannonové zařazená do young adult. Světe div se, o její vydání v naší domovině se zasloužilo Nakladatelství Host Brno, které se na tento žánr moc nezaměřuje. Jedno se však musí uznat, nakladatelství tímto činem rozhodně neprohloupilo.
Představte si Hladové hry i Devergenci. Všechny tyhle tři příběhy spojuje despotická společnost s jedním centrem, které vládne všem. Paige Mahoneyová přesně v takovéto společnosti žije, v Londýně, kde vedle sebe po ulici kráčí jasnovidci (ti, co dokáží vidět nebo ovládat auru člověka) a amaurotici (J.K.Rowlingová by řekla, že se jedná o mudly). Společnost se však jasnovidných bojí, a tak uzavře dohodu s tajemnými bytostmi Refájci (něco na způsob všech fantasy bytostí, které dosud znáte), kteří budou tyto schopnostmi obdařené jedince odchytávat. A tak se stane, že v troskách města Oxford vznikne takový menší koncentrační tábor, kde se jasnovidní budou „převychovávat“. A právě sem se dostane i Paige, která vlastní jednu z nejnebezpečnějších schopností – je krajinochodec, což znamená, že dokáže vypudit ducha ostatních lidí. Zde si jí pod svojí ochranu (jestli se tomu dá tak říkat) vezme nástupce královské krve, Refájec Strážce. Tím se odstartuje boj proti diktátorům v Londýně, Oxfordu i celém světě. Paige s hrstkou oddaných se bude zasluhovat nejen o svrhnutí této tajemné rasy, ale i o svůj návrat domů. Ono to však zas tak nebude jednoduché, neboť ke konci se nám to kapku zkomplikuje – dokázala by Paige milovat tak odlišnou bytost jako je Refájec?
Nejdřív bych začala tak trochu kritikou.
Ta však nepatří knize, ale lidem okolo ní. Sama šéfredaktorka nakladatelství Bloomsbury uvedla, že v knize se skrývají ozvěny Narnie. Bohužel, ale musím říct, že tahle kniha okolo Narnie ani neprošla. Snažila jsem se, jak jsem jen mohla, četla jsem pečlivě, i přestávky na čaj jsem si zakazovala, ale s dílem C. S. Lewise jsem nenašla žádnou spojitost. Našla jsem i recenzi, kde se příběh přirovnával ke Středozemi J. R. R. Tolkiena. Věřte mi, že jsem po dočtení dostala menší infarkt. Ne, opravdu, tahle kniha si zaslouží vlastní recenzi, ale nesrovnávejte jí s takovými velikány literárního světa. A další kritika, slibuji, že je poslední. Britský plátek chtěl zřejmě zvýšit prodejnost, a tak přirovnal autorku Kostičasu k Rowlingové. A to mě ale opravdu kleplo. JKR může být jen jedna, tak jako Samantha Shannonová. Jen už prosím žádné to srovnávání!
Teď už by se však hodily i ty pozitivní věci. Hned zkraje vám dám dobrou radu – prvních 40 stran čtěte opravdu, ale opravdu velmi pečlivě. Hned ze začátku se autorka snaží popsat fungování svého světa, vysvětlí polopatě všechna pravidla a zákonitosti. To prostě nemůžete jen tak přečíst, musíte to pochopit, musíte se v tom umět orientovat, jinak vám příběh nebude dávat smysl. Za další musím před Samanthou smeknout klobouk. Dokázala napsat příběh na neuvěřitelných 500 stran, který je ještě k tomu ucelený, pochopitelný i podmanivý zároveň. Když už ke mně zavítá múza a násilím mě donutí něco napsat, tak vždycky skončím u první kapitoly a mám s literární tvorbou na deset let vybráno dopředu. Dokonale zvládnutý slang i zcela vymyšlené názvy, které nezní kostrbatě a jsou snadno zapamatovatelné. Příběh plyne pomalu, nespěchá dopředu, prostředí je dokonale popsáno, charaktery jednotlivých postav výborně vykresleny do detailu. Celý svět je impozantní, zcela neokoukaný, Atmosféra je děsivá i krásná. Takže, Samantho, to chce palec nahoru!
Jo a ještě jedna věc – ta obálka je naprosto úchvatná, taková krasavice se v mé knihovně ještě nevyskytla.