Och Carrie.
Jsi mojí inspirací. Tvůj život je mým snem. Tvůj byt je moje tajné místo, když mám v hlavě potřebu utéct. Tvůj šatník je mým královstvím.
Jenže.
Ty máš v kuchyni v troubě svetry. Já tam 3x v týdnu peču, smažím, vařím jídlo pro svoji rodinu. Máš práci, kde se realizuješ, baví tě to. Já mám práci, kterou jsem vždy chtěla mít, ale radost z ní vlastně ani nemám. Stal se z toho závod od výplaty k výplatě. Splnila sis sen a vydala první knihu, druhou, třetí…závidím ti. Jen tvůj „pan Božský“ není pro mne idolem, bohem čímkoli. To je jedna věc, kterou bys mohla závidět ty mne. Můj „pan Božský“ přišel do mého života před devíti lety a nikdy neodešel, ani mne nezranil. Je mi vždy oporou a podporou.
Och Carrie, já vím, že jsi seriálová postala, ale i tak jsi pro mne ikonou. Seriál je pro mne vášní. A tvoje spřízněné duše. Jsou tvojí součástí.
Já nemám svoje spřízněné duše a ačkoli by mne neskutečně bavilo někoho takového ve svém životě mít, tak strach z výsměchu nebo odmítnutí je mnohem větší, než odhodlanost někoho takového najít.
Skutečně? Nebo je to jen seriál v mojí hlavě? Skutečně bych chtěla vést život jako spisovatelkou vymyšlená postava? Není to jen únik od běžného českého života mladé rodiny a mne jako mladé matky?
Je. Rodinný život je krásný a zároveň je také hodně těžký pro člověka jako jsem já. Sobeckého, panovačného, na venek tvrdého, uvnitř křehkého. Miluji svoji rodinu nade vše na světě, vlastně musím poděkovat, že něco tak nádherného mám. Zároveň si neskutečně stýskám po osamělém životě a klidu. Ano, já vím, že je to momentální stav únavy ze všeho a všech kolem. Ano, já vím, že mne tohle vyčerpání dříve nebo později přejde a budu opět plná energie a radosti. Nicméně tyhle myšlenky se ke mne vracejí čím dál tím víc a intenzivněji. Mám v hlavě svoje vlastní sny a některé zůstávají, jiné se přeformovali do stavu „my“ – „naše“ – „společně“. Je to dobře, je to vlastně více než dobře, protože nebudu žít osamnělý život jako mnoho lidí ve věku kolem třiceti kolem mne.
Co je jinak? Proč současní třicátníci vedou životy o samotě, budují si život jen sami se sebou, neplánují rodiny a život ve dvou, s dětmi více lidech? Je to strach? Je to zoufalství? Je to hrdost? Mají ženy kolem třiceti Carrie za absolutní vzor? Je možno reálně žít takový život? Nebo je to pouhé přežívání?
Ale oni jsou v tom i muži, žijou osamnělé životy, nadstandardně sportují, vyhledávají společnost kamarádů. A při slovech jako rodina, závazky, společně nasazují masku neohrožených borců. A potom se vlastně ani není co divit? Protože, když tento neohrožený muž potká ženu žijící Carrie život, tak to do sebe prostě a jednoduše nezapadá. Neladí to a nikdy to nebude fungovat.
Dnes mne k zamyšlení dovedl můj známý, který měl možnost potkat ženu mimo svoji práci, mimo virtuální svět, mimo kamarády. Měl otevřené dveře k tomu jít se s někým jen seznámit. Jen tak, třeba by to bylo milé rande, třeba by to byl dobrý rozhovor, třeba by létaly jiskry. To se přeci nedá dopředu říct. A on si slečnu prohlédl na populární sociální síti a schůzku zrušil se slovy, že ho slečna nezaujala. Ohromující a povrchní. Bohužel asi skutečně žijeme v takové době. Dříve bychom o tom ani nepřemýšleli, prostě bychom na domluvené místo přišli, prožili si těch pár okamžiků a potom se rozhodovali, zda s tím/tou dotyčnou budeme dále trávit čas nebo už jen řekneme obligátní: „Zavoláme si,“ i když vlastně nemáme ani telefonní číslo. Neumím se na tuto situaci podívat očima dotyčného, protože mne skutečně přijde povrchní, odvolat doporučenou schůzku jen kvůli fotografii. Neumím pochopit, že člověk se rozhoduje na základě virtuálního světa, jestli ho někdo oslovil či nikoli. Skutečně tomu nerozumím a v tu chvíli jsem neskutečně šťastná za to, že už devět let mám fungující vztah s jedním jediným.
Jsem přesvědčená, že můj známý je sám právě z toho důvodu, že se hodně naučil žít viruálním světem, neskutečným světem, povrchním světem, světem plným póz a polopravd. Bude tak šťastný? Jaký bude vést život za deset let? Zrovna tomuhle bude skoro padesát let…a já si dovedu představit, že bude dál sám ve svém bytě, žít mezi kamarády a cvičit. Asi bude dál cestovat a poznávat svět. A asi dál bude v duši tak osamnělý a tvrdit, že je to tak v pořádku. Nebo možná si vůbec nepřipustí, že je něco v nepořádku. A to už vůbec není život Carrie, byť v kalhotách.
Zamýšlím se nad tím, co je vlastně na Carrie to ono, co mi říká, je to ikona. Asi jsou to pouze ty věci, které vidím. Líbí se mi její styl a odvaha si obléci něco, co je vlastně úplně nevkusné a nezkombinovatelné. Protože charakter je ze seriálu neuchopitelný. Je její životní cesta skutečně inspirující? Nebo nás jen láká nedosažitelnost takového života?
Nevím, ale skutečně mne baví se těmito myšlenkami prodírat.