Autor: Aneta W.
Moravské Kopanice byly po staletí zapomenutou končinou, kde si lišky dávaly dobrou noc. Pokrok ani civilizace neměli v této Bohem zapomenuté krajině místo, proto se zde vyvinula komunita lidových léčitelek předávajících si své znalosti z generace na generaci. Kult propojený s katolickou vírou byl zatracovaný i opovrhovaný, bylo to čarodějnictví i šarlatánství. Od středověku až k tragickému konci Žítkovských bohyň čtenáře provází emotivní příběh cenami ověnčené spisovatelky Kateřiny Tučkové.
Na konci 90. let se do Bílých Karpat vrací poslední žijící článek zmíněných bohyň. Dora Idesová navštěvuje místa, kde se po staletí děly divy. Léčitelky, báby kořenářky, věštkyně i zaříkávačky proměnily tuto oblast spíše v Říši divů. Dora hledá odpovědi na otázky týkající se její minulosti, samotného božstva, ale i na to, proč byly tyto ženy jedovým trnem v oku komunismu.
Soubor archivních záznamů, lékařských zpráv, posudků i fragmentů Dořiny diplomové práce, kde se zaměřila na život Žítkovských bohyň, vytváří napětím praskající atmosféru. Strohost i beznaděj sršící z úředních dokumentů podtrhují tlustou čarou pokroucený pohled do minulosti. Komunismus ve spolupráci se zbabělci, špehy i udavači se zasloužil o rozbití stovky let staré komunity na tisíc kousků, které už nikdy nešly slepit zpátky. Bez zbytečné vaty okolo a nadbytku emocí vznikl silný příběh emancipovaných žen, které na perfektní znalosti bylin i okolní přírody postavily celou komunitu.
Hlavní postava stojí na hraně dvou zcela odlišných světů. Dora jako vystudovaná etnografka se drží při svém pátrání vědeckých faktů a před emocemi dává výhradně přednost rozumu, jako dcera jedné z Žítkovských bohyň však chová jistou úctu a respekt. Velkou motivací pro řešení otazníků minulosti je její teta Terezie Surmenová, která Doru a jejího bratra vychovávala. I ona se stala obětí komunistické představy ‚normálního života‘.
Kateřina Tučková je významnou českou spisovatelkou a kurátorkou. Vedle odborné literatury napsala i dva romány – Vyhnání Gerty Schnirch a Žítkovské bohyně, a je také autorkou novely Montespaniáda nebo povídky Poslední večer. Románem Žítkovské bohyně, který vyšel v roce 2012 u nakladatelství Host, nejen potvrdila svůj talent, ale také získala Cenu Josefa Škvoreckého nebo Cenu čtenářů České knihy. Kniha byla přeložena do němčiny, polštiny, slovinštiny i bulharštiny. V témže roce vyšly Žítkovské bohyně jako audiokniha (namluvili Miroslav Táborský a Tereza Bebarová), e-kniha a Městské divadlo ve Zlíně připravilo adaptaci v režii Doda Gombára. Kateřina Tučková má vlastní webové stránky, kde komunikuje se svými fanoušky a uveřejňuje zajímavosti i novinky ze své literární tvorby.
Ryze ženské téma s podtextem romantičnosti okolní přírody, strohostí úředních dokumentů i nádechem ‚nadpřirozena‘ v podobě umění bohyň, vytváří velice čtivý román. Ač se jedná o fiktivní události, člověk by nejraději sám začal pátrat po bohyních oplývajících nejen rozsáhlými znalostmi okolní flóry, ale také mystičností. A absence vysloveně slabých a nezáživných míst s kombinací zajímavého tématu vytváří téměř dokonalý příběh. Najde se pár zdlouhavých scén, které by zasloužily více dynamiky, ale postupné rozplétání dávno zapomenutých tajemství s rysy detektivního příběhu a několika dějovými liniemi tyto slabá místa vyplní. Přeměna regionální literatury na beletrii pro širší okruh čtenářů se autorce povedl nadmíru dobře.
Kolik bylo v jejich rodu vyjímečných žen, tolik v něm bylo i ztracených mužů!
[vsw id=“ICTZ383ZZDI“ source=“youtube“ width=“500″ height=“400″ autoplay=“no“]